Bloody0Zero o hudbě

Lily Allen se na novém albu vyrovnává s rozvodem (recenze)

Lily Allen po čtyřech letech přichází s novým albem, které si zachovává zpěvaččinu typickou estetiku, upřímnost a přímočarost, je ovšem mnohem klidnější. Oproti předchozímu Sheezus, na kterém se obouvala spíše do společnosti jako celku, je No Shame převážně o Allen. Vesměs se jedná o exkurz do jejího nitra, které je plné chaosu, výčitek a nejasných pocitů, které plynou z rozvodu a výchovy dětí.

Když se ponoříme hlouběji do nitra alba, tak hned v první písni je cítit, že je ještě přímější, než jsme zvyklí. V otvíráku Come On Then říká: Yeah, I'm a bad mother, I'm a bad wife / You saw it on the socials, you read it online… Tím představuje první stránku alba, a to již zmíněnou problematiku rozvodu. V druhém songu Trigger Bang se vracíme do doby, kdy Allen dospívala. Toto téma je druhým motivem, které se deskou prolíná. Zpěvačka říká, že není a nikdy nebyla dobrá v roli celebrity. Motiv dětství je také úvahou o tom, jestli ve svém manželství Lily nezopakovala všechny chyby svých rodičů, kterým se manželství rozpadlo také. Ve What You Waiting For přemýšlí o vlastní vině: I turned a strong man weak / I threw him down, brought him to his knees… Your Choice je zrcadlem k předchozímu tracku, který popisuje to, že manžel Lily nemohl čekat, že se změní. Ona nechce, aby odešel, ale bránit mu v tom nemůže. Vždycky říkala, že jí muž nemůže vlastnit: Stop crying every time I get a text / Every time my phone rings / Don't be upset, baby / I've always said that no man can own me / If you really wanna go, that's fine, bih / That's your choice, not mine… Lost My Mind je jedním z promo singlů a celkově shrnuje situaci kolem rozvodu. Jedná se o povedený singl, který na sebe ovšem nepřitáhl mnoho pozornosti. Higher je asi jedním z nejpovedenějších songů na desce. Po hudební stránce lehce vystupuje, a hlavně přitáhne svou atmosférou: I can take this down to the wire / Soon see if I fight fire with fire / Dig that grave / You're such a bad liar…

JudgeBOX: březen, květen

Ahoj, tak tu mám zase pár kousků, které se mi zaryly do hlavy a chtěl bych se s vámi o ně podělit. Mám tu písničku od Charlieho Putha, který vydal nedprůměrné popové album, které je prostě "pro všechny", ale je prostě chytřejší, než většina ostatních. Pak je tu Hunger od Florence + the Machine, který se mnou hází podobně, jako poslední deska Lorde. Zajímavým kouskem je Bloom od Troye Sivana, na jehož album už netrpělivě čekám. Mimochodem na to, že vizuál je jen lyric video je suprově udělané. No a nakonec je tu zase chytrý pop Rity Ory, která spolupracuje s třemi kolegyněmi. V písničce Girls je slyšet i rukopis Charli XCX. Hymna všech bisexuálek je na světě. No a jako malé plus nakonec přidávám nový song of Pokáče. 

ENJOY!


Recenze: Vydejte se do ZE.MĚ Barbory Polákové

Barbora Poáková, herečka, maminka, manželka a dnes hlavně zpěvačka po třech letech potvrzuje svou druhou deskou, že má na české scéně opravdu zasloužené místo. Album ZE.MĚ je koncepčně ucelenější a celkově vlastně o dost dospělejší. Nechybí v něm spousta vtipu a emocí, novou Nafrněnou tu ale nehledejte.

Bára se opět spojila s producentem Janem P. Muchovem a spolu dali dohromady během soustředění materiál, který se ve zpěvačce během let nashromáždil. To, že album vznikalo koncentrovaněji je na něm ohromně znát. Ačkoli její debut byl hudebně jednotný a výborně řešený, ZE.MĚ si zachovává charakteristické zvuky syntezátorů, ale celkově je mnohem syrovější a méně elektronické. Je tomu tak převážně díky zapojení smyčcového orchestru, dětského sboru, výrazným bicím a silným basovým linkami. 

Otevírací „2 - 8 - 5“ a „Vono“ jsou více méně poplatné syntezátorovému zvuku a obě tek úsměvně komentují nešvary postmoderní společnosti a digitální věk. Na to lehce navazuje „Kdyby“, které je po hudební stránce takovým popovým šansonem s výraznými smyčci. Ty se ovšem prolínají celou deskou. V „Na potom“ zase dostává ve slokách prostor klasická kytara. „Sami dva“ je ryzí smyčcovou baladou a „Turci a pressa“ nebo „Backstage“ se Barbora s Muchovem vrací ke svižnějšímu tempu a vytváří to hravější písně právě pro posluchače „Nafrněné“. I tak jsou tomu ale na míle vzdálené. A to je vlastně dobře.

 

JudgeBOX 2018: únor

Tentokrát jsem nenašel mnoho písní, které by mě během února nějak uhranuly, takže přidávám některé, které dostaly v únoru nový klip a navrch přidávám starší kousky, kterých jsem si všiml až během února.

Paramore vydali nový klip k singlu Rose Colored Boy a stojí za to. Amanda Palmer natočila krásné video k ještě lepšímu kousku Judy Blume. Dále jsem opět oprášil svoji slovenskou oblíbenkyni Katarziu a zjistil jsem, že už loni vydala parádní song, který nese název Nikomu nepatríš. Věnuje se násilí na ženách. Dále jsem objevil feud mezi Melanie Martinez a Timothy Heller, která jí obvinila ze znásilnění. A díky tomuhle velmi kontroverznímu obvinění vznikl parádní dis track Piggyback. Na závěr přikládám vtipný minisong od Pokáče.

JudgeBOX 2018: leden

Nedávno jsem se probíral starými články a narazil jsem na JudgeBOX, což byl koncept, ve kterém jsem dal dohromady pár písniček, které mě zaujaly v uplynulém měsíci. Přišlo mi to fajn, je to jednoduché a někomu to třeba může udělat radost. 

Za leden 2018 jsem se trochu rozšoupl a mám tu těch songů docela dost. První hned tvoří výjimku, protože je to věc, která vyšla už v prosinci (klip ovšem až letos, takže se to dá počítat), ale prostě tu musí být. Retrosong Lily Allen – Trigger Bang feat. Giggs je poplatný její tvorbě. Klasická Lily Allen s parádním textem. Pak tu máme kompoťáckou oblíbenkyni Kylie Minogue, která se vrací s country popovým singlem Dancing. Lilly Ahlberg přišla se sympaticky minimalistickým Bad Boys. Nemohl jsem opomenout ani novou gay ikonu Troye Sivana a jeho milostnou hymnu My My My. Novou, a ještě lepší verzi písně Joanne vydala Lady Gaga. Svoji obyčejnost dovádí k dokonalosti i v novém vizuálu. Na závěr přikládám cover, který má na starosti moje milovaná Amanda Palmer. Ta se pustila do The Mountain Goats – The Mess Inside a vytvořila úžasný tribute. Tak zase za měsíc…