Milovat jiné umí každý. Kdo umí milovat sebe..?

Když se člověk usmívá, proč by někdo jiný důvod v tom hledat nějaké trápení?
Proč se člověk přetvařuje a čeká, že někdo jeho masku sám od sebe prohlédne?
Proč spolu nemůžeme normálně mluvit, být k sobě upřímní, a nenechat se deptat neočividnými věcmi a domněnkami?
A proč čekáme na samaritány, kteří nepřicházejí, a pak jim to vyčítáme?
A jaké pojetí světa do třináctileté slečny lije její okolí, když pak problém vyřeší - smrtí?
Včera se zabila třináctiletá holka, podle všech usměvavá a přátelská. Jela jsem v rychlíku po vedlejší koleji, když vyzvedávali její tělo. Spolusedící v kupéčku okamžitě začali mlít o pitomých sebevrazích, že dělají nepořádek a zdržují dopravu. Nikdo z nich v tu chvíli nemohl vědět, zda je v tom černým pytli dítě nebo dospělý, zda to byla nešťastná náhoda, vražda, nebo sebevražda. Neustále kolem sebe mácháme domněnkami a důležitě přehlížíme to, že tam ten člověk násilně zemřel.
A když teda zjistíme, kdo to byl a proč to udělal - které bytosti v jejím okolí způsobili, že vnímala svět kolem sebe tak tragicky? Usmívala se, a čekala, kdy si toho konečně někdo všimne?
Já jsem taky takhle čekala. Očekávala jsem od přátel a lidí, co jsem znala a tvářili se, že mě mají rádi, podporu. Ani jsem se neusmívala; z mého chování a výrazů prostě čišely věty "tak si mě doprdele všimni. Stojím tu před tebou. Pomoz mi, ukaž mi, že ti nejsem lhostejná". Jenže jsem se nedočkala. Všem to bylo jedno. A když jsem se začala usmívat, abych svým kyselým gichtem neotravovala okolí? Co jsem čekala, že každej koho znám, se mě zeptá - hele, děje se něco? Já bych mu odpověděla. Mileráda.
Jenže jsem neměla nikoho, komu bych tak odpovědět mohla.
A říct to někomu rovnou? Možná jsem se snažila. Možná mě nebrali vážně. A možná jsem byla zbabělá a věřila jim, že to přece nemůžou přehlížet.
Ne, takhle to nefunguje. Je jen velice málo lidí, kteří chtějí vidět vaše nitro - a především to jsme my sami.
Já jsem o sebevraždě nepřemýšlela nikdy. Jo, přemýšlela jsem, proč se lidi takhle chovají, co dělám špatně, a proč se o mně nikdo z nich nezajímal. Ale sebevražda? Ty kráso - jakej pohled na svět musíte nalívat do třináctiletý holky, aby se chtěla zabít?! Nakonec, nikdy to nejsme my, kdo si ten pohled tvoří. Možná, když už jsme dostatečně moudří a hledáme svůj svět sami - ale do té doby nás vychovávají, říkají nám, co je správné a co špatné, co společensky přijatelné a co naprosto nevhodné. Co nám říká selský rozum a co je podělanej extremismus. A nalívají to do nás s neotřesitelnou vírou, že je to pro nás nejlepší. A pokud jsme dostatečně mladí, a pro rodiče jsme takto mladí prakticky neustále, nechtějí slyšet námitky a naše pohledy. A nevidí, co to s námi potom dělá, protože to vidět nechtějí. Když to vidí, nadávají nám. A když to zjistíme, tak to začneme skrývat.
Té slečny je mi líto. Nikdo jí neřekl, že problémy musí řešit jen a jen sama, samaritáni prostě na pozvání nepřicházejí. Nikdo jí neřekl, že když má problém, má ho říct, zkusit vyřešit, a i když to bude bolet - obzvlášť puberťáka - názory jiných lidí jsou prostě názory jiných lidí, ne její. Slova a činy jiných nás nemůžou zranit, protože nejsou naše, ale jejich. A je na naší síle to pochopit. Podstata přátelství je krásná věc, stejně tak podstata lásky. Ale slepě se řídit okolím, kterému vyčítáme, že do nás nevidí, ač je to pro nás tak zřejmé?
Aby někdo náš svět pochopil, musíme mu ho představit. Někdo k tomu už šanci nedostane. Někdo ho představovat nechce. Někdo to pochopí časem.
Někdy to třeba pochopí všichni.
Někdy.
Láska je něco, co obíhá světem, něco, co námi prochází každou sekundu každého dne, ve dne i v noci, jako sluneční částice. Je to energie, kterou nelze brát a dávat, ale především přijímat. Nepotřebujeme si ji zasluhovat. Nepotřebujeme ji měnit za jinou lásku. Nepotřebujeme dělat ústupky, abychom ji mohli přijmout. Láska je mocný, pulzující život, a je tu pro nás vždycky k dispozici.
Kdy si uvědomíme tohle?
Panda.
http://proste-panda.blog.cz/

Add comment

Security code
Refresh