Iracionální činy všedních dnů

Měli jste někdy pocit, že lidi kolem vás nepatří do vašeho vesmíru? Že když se vědomě zahledíte do prosté přítomnosti, vidíte spoustu příkladů naprosto autopilotního jednání? Já neříkám, že vždycky vidím všechno. A něco není ani tak nepřítomnost v realitě, ale jen příklad ignorace a sprosťáctví. Stejně je ale pár věcí, které mě zatím nepřestaly udivovat. Kupodivu se všechny týkají hromadné dopravy.

Zaprvé: Prázdná sedadla v plných tramvajích. Nechte mě názorně vysvětlit problém - chcete nastoupit do tramvaje nebo metra. Už při jejím zastavování vidíte volné sedačky, jenže když souprava zastaví a vy se chcete (za rozhlížení se, jestli někde není nějaká ta stařenka nebo těhotná dáma) dostat na nějakou tu sedačku (bo vás po osmihodinové šichtě v obchodě taky pěkně bolej nohy), nemůžete si sednout. Proč? Protože místo toho, aby lidé využívali sedačky, stojí u dveří, u prostřed, vedle sedaček, zkrátka jakkoli, aby co nejvíce znemožnili k prázdným sedačkám přístup. Ideálně vám pasažér uhýbá z cesty tak, že se na prázdnou sedačku natlačí. A nebo si ti dobří lidé sednou v dvojsedačce na tu krajní, a nenechají nikoho kolem sebe na druhé másto projít. Neposunou se. A pokud je zdvořile požádate, začnou prskat a máto toho, aby se posunuli, začnou v nevyzpytatelně se hýbající tramvaji vstávat a vymejšlet akrobacii, abyste kolem nich jako dozadu prošli. Takže místo toho, aby přispívali k pohodlnému cestování si z nějakých mě neznámých důvodů hrají na sardinky, i když nemusí. Wut?

Zadruhé: Opačný problém. Vlak je narvaný k prasknutí a vy hledáte aspoň nějakou skulinku, kam byste se mohli bezpečně sesunout. Ani by vás tak neštvalo, že to místo bude na podlaze, jenže vy vidíte, jak je v každém druhém kupéčku prázné místo, které zabírá nečí kabelka, časopis a pití nebo svačina. Nebo krosna. Nebo kapesní psík (i když to někdy beru). Zkrátka většinou věc nelidského původu. A nejlepší je zatažená záclonka, za kterou se tlemí dva výkuřkové s plechovkama gambáče. Takže asi tak. Jednou mě zbonzoval průvodčí, jestli mám jízdenku i pro mou, zrovna velice objemnou a těžkou krosnu, kterou sem nedokázala vyzvihnout nahoru na místo určené. Jenže to v tom vlaku bylo dohromady třicet lidí. A já byla ochotná ji dát na zem a uvolnit místo. Ale když je opravdu narváno? To se průvodčím moc bonzovat nechce. Asi je těch lidí na ně moc.

Zatřetí: Deštníky pod přístřeškem. Znáte to - po celodenním pařáku kde se vzal, tu se vzal, černý mrak a liják jako při monzunu. Pokud zrovna nejste schovaní a potřebujete se někam dostat, vyhledáte první MHD zastávku, která poskytuje přístřeší. V teniskách nebo v lodičkách, v dobré nebo špatné náladě dosprintujete ke spáse v podobě skleněné střechy a ejhle - je pod ní plno. A kdože pod ní je? No přece lidé s deštníkama. Složenýma, rozdělanýma, nad hlavou nebo kapající na nohy, prostě tam stojí všichni ti lidé, kteří byli na déšť vybaveni. Chudáci v tílku bez mikiny nebo igelitky tam prostě nemůžou, i kdyby chtěli, poněvadž první člověk, na kterého se zkusí nerozčileně obrátit, je povětšinou pošle k šípku s tím, že má zrovna udělaný vlasy/manikůru/nový šaty/boty/acotimámcovykládat, měj úctu ke starším a nech mě žít, já prostě nechci zmoknout. (Ano, opravdu tam stojí spíše ta starší generace. Velice vážně a tiše zírá do deště nebo zaujatě telefonuje o tom, jak strašně zrovna zmokli - a nevidí, neslyší, záměrně či nezáměrně, prostě jsou mimo.

Začtvrté: Mačkácí knoflíková mánie. Znáte autobusy, trojele a tramvaje, kde se dveře otvírají svítícím nebo pípajícím čudlíkem? Praha je toho plná. A je vážně sranda sledovat, jak jsou dospělí lidé jako děti a pořád ty knoflíky mačkají. Chápejte, jakmile je jednou zmáčknutý, čudlík svítí - netřeba ho tedy mačkat znova. (Zvýšená rychlost otevírajících se dvěří při opakovaném, zběsilém mačkání, se nepotvrdila.) Jenže lidem je to jedno. Vy prostě v dostatečné chvíli před zastávkou přijdete ke dveřím, zmáčknete čudlík, a čekáte až řidič zastaví a otevře (což je tak 0.1 až 3 sekundy od zastavení k otevření), a najednou se před vás namáčkne jiný člověk (asi si nevšiml, že vystupujete, žejo), zmáčkne onen čudlík třikrát, vystoupí a nechá vás zmateného ve dveřích. Nebo čudlík zmáčkne jeden člověk, a za deset sekund druhý, a tak dál. Totéž dělají lidé zvenku. Nejen, že nechtějí nechat lidi z tramvají vystoupit, ale taky MUSÍ ZMÁČKNOUT ČUDLÍK, protože ten trotl co stojí ve dveřích a chce ven to určitě neudělal.

A zapáté: Ujíždějící řidiči. Zase to znáte - jdete na zastávku na autobus, který má jet až za čtyři minuty podle jízdního řádu. Jenže ten holomek už tam stojí. Lidé už vystoupili, soukají se tam nastupující. Tak opět zahájíte sprint, protože se vám nechce stát tu dalších deset nebo víc minut, jenže když doběhnete ke dveřím, zavřou se. Přímo před nosem. Zběsile mačkáte čudlík a zbože šeptem nebo nahlas voláte "Otevřete, prosím otevřete!!" Jenže řidič neotevře. Dalších minimálně 5 sekund stojí se zavřenými dveřmi. Pak se pomalu rozjede. A nakonec popjede o pět metrů a zůstane stát na červené na semaforech.

Neomlouvejte ty řidiče. Oni dobře vědí, kdo dobíhá, a když zavírají, musí kontrolovat dveřní prostory v zrcátkách nebo na obrazovkách z kamerek. Klidně si (opět v duchu nebo nahlas) zařvětě "TY Č*RÁKU", protože vám už to víc neublíží, řidič to neslyší a maximálně pobavíte nějaké lidi kolem sebe. Mimochodem, má rada pro cestování mimporažských v našem hlavním městě zní: To, na co čekáte, nemusí jet. Prostě nasedněte do čehokoliv, co aspoň jede vaším směrem.

Panda

Add comment

Security code
Refresh