Líbánky v Mexiku 1.

Dos tequilas, por favor!

- aneb Líbánky v Mexiku 1.

S mým drahým chotěm coby novopečení novomanželé jsme se rozhodovali, kterak vyřešíme svatební cestu. Jelikož by se naše požadavky daly shrnout jako ‚někam do tepla‘ a ‚něco vidět‘, záhy padl náš zrak na Střední Ameriku a mayskou civilizací ochucené Mexiko. Po asi šedesáti mailech bylo vše zařízeno a tak jsme dnes tady – ve slunném Cancúnu, které omývá Karibské moře.

Zní to jako ráj, že?

Skoro je. Ale ti Mexičani… to je občas fakt vopruz.

 

Po celodenním letu jsme přistáli v Ciudad de Mexiko (čteno šišlavě -siudad de mechiko-) D.F. Slastné vdechnutí teplého vzduchu se nekonalo – jak jsme záhy (my neznalci) zjistili, město leží ve víc jak dvoukilometrové výšce nad mořem (já se divila, proč na tý letadlový mapičce jsou hnědé horské hřebeny a při přistání to neukázalo nulu!) a teplota se pohybovala plus mínus kolem dvanácti stupňů. Nuže, to bychom zvládli, oblečeni jsme byli z Čech; jenže letiště v D.F., to je za trest. Všude naháněči na taxíky, ale infostánek s někým anglicky mluvícím? Ne. Ukazatel na metro, který skutečně k metru vede? Kdepák. Když už jsme u metra, že by v metru něco hlásilo stanice, nebo bylo vidět, kam jedeme? To chceme příliš. Na autobusovém nádraží už vůbec nemělo smysl hledat tourist blok nebo známku angličtiny– nakonec se nás ujal před autobusem do Teotihuacanu dobrou angličtinou disponující kluk (muž? Chlapec? Mladý muž? Prostě někdo), který nám osvětlil cestu a v Teotihuacanu domluvil (opět neanglického) taxíka. Ten nás teda nejdřív vyděsil, když tvrdil, že náš hostel vůbec hotel není hostel, nýbrž jen parking pro karavany (mě pak teda trochu taky vyděsilo, jak směrem od silnice vypadal), nicméně domácí otevřela, řekla, že pro nás pokoj má a my si mohli konečně v jedenáct večer místního času po skoro 24 hodinách cestování vydechnout. Čekaly nás pyramidy Města Bohů, ještě jedna noc a pak zpět do D.F. kvůli přeletu do Cancúnu.

Nuže, náš hostel opravdu nebyl hostel, ale jen dům (domeček?) domácích (matka s dcerou – ta byla dětskou zubařkou v D.F., a za dýžko k platbě pokoje a naše samozřejmě milé a zdvořilé chování nás vzala zadarmo cestou do práce na metro.) Na velké zahradě se třemi psy opravdu nějaký ten karavan stál, a zbytek byly tak halabala rozházené zdi tvořící další přístřeší. Naše bylo v patře. Mělo karmu na střeše (doslova – plamínek větrné počasí nevydržel, takže s teplou sprchou jsme se rozloučili), a za zmínku stojí i balkonové dveře, které skoro nešly otevřít, za nimi byl jen sráz, a byly provizorně vsazeny do díry ve zdi, takže pod i nad nimi byla klimatizace. Exkluzivně jsme si vychutnávali venkovní teplotu na pokoji, ale peřiny byly čisté a voňavé a s mikinou jsme usnuli bez problémů (teda já – můj drahý mikinu nepotřeboval, protože je viking, žejo.)

Ráno jsme vyrazili k pyramidám. (Zde nastává první drobné rozhořčení nad milým mexickým lidem). Domácí, která zrovna disponovala angličtinou docela slušnou, nám řekla asi toto: jděte tady doprava až k telefonní stanici, u ní zahněte doleva a pak furt rovně, dokud neuvidíte pyramidy. Brnkačka, říkáte si. Jenže mi blbci jsme si nechali mapku na pokoji – takže jsme prošli něčím, co se dá definovat jako – je jednou kam jdeš, protože jdeš stejně špatně. (Prý – furt rovně. Já jí dám furt rovně!) Domorodci i přes přikývnutí na angličtinu odpovídají zásadně a jedině španělsky, ideálně v obšírných větách doprovázených posunky rukou ideálně na všechny strany, a tak, zaznamenávat naše kroky, bychom vytvořili na GPS mapce pěknou hvězdičku, jak nás někdo někam poslal, a někdo druhý nám sdělil, že zase musíme zpátky a z výchozího bodu jinam, a několikrát po sobě. Každý nám nějakou byť blbou cestu ukázal, než by držel hubu – no chápete. Značky pro turisty žádné. Značky pro místní žádné. Jak se ti lidé orientují, je mi záhadou. Nakonec nám jistá paní zavolala jakousi formu MHD – otřískanou dodávku, u které řidič otvíral prostor pro cestující provazem ze sedadla. My privilegovaní jsme si sedli k řidiči dopředu, několikrát jsme minuli odbočku „PYRAMIDES“ -, ale nakonec jsme se – chvála Quetzalpapatlovi – k pyramidám konečně dostali.

Z Teotihuacanských pyramid mi utkvěly ponejvíce tyto věci: zaprvé, není to mayské, ani aztécké město. Postavila to starší prehispanická kultura a Aztékové město pouze našli a pojmenovali (a špatně k tomu – pyramida Slunce je ve skutečnosti zasvěcená bohyni vody a podobně). Dále, většina toho, co je vidět, je rekonstruované a dostavované, protože archeologové to zprvu od nánosů hlíny čistili (blbci) dynamitem. Města je odkryto asi 15% a pořád jsou všude vidět kopečky, pod kterými jsou další stavby. Taky tam měli fakt hodně obsidiánu, vyráběli z něj všechny nástroje, nože, cokoliv. A je to tam opravdu obrovské, majestátní, a kdyby nebylo turistů a prodavačů, až dechberoucí. Na druhou stranu, všechny ty píšťaly a jaguáří hlavy vydávající jaguáří řev byly skvělý – při dobré akustice člověk málem nadskočil, když se mu kočičí řvaní ozvalo za zády. A fakt bych chtěla vidět, jak to vypadalo původně, se všemi těmi barvami, na které jim stačilo pár kytek a kaktusů. Úžasný. Škoda, že mi bylo trochu šoufl a na sluneční pyramidu jsme už nevylezli – ten pohled, to musela být bomba. Tak jako tak jsme toho měli po pěti hodinách plné zuby (ještě hodinu jsme bloudili zpátky k hostelu, víceméně podobně jako předtím k pyramidám), a navíc, přestože bylo prakticky celou dobu pod mrakem a na mikinu, si jistý nejmenovaný člověk bez kšiltovky luxusně spálil nos. A čelo. A uši a krk. Já kšiltovku měla, takže to schytal jen kus holé kůže u klíční kosti a malý kousek krku. Neskutečný, jakou sluníčko mělo i přes nízkou teplotu a mraky sílu…

 

Další den jsme se tedy vraceli do D.F. kvůli přeletu na Yucatán. O letišti už jsme představu měli, ale zdaleka ne úplnou. Letenky, rezervované přes společnost Volaris, jsme si šli zkontrolovat k info přepážce, kde jsme byli vyrozuměli, že je to OK a máme přejít naproti k odbavení. Než jsme si dali oběd, nakupilo se k check-inům tolik lidí, až to pěkné nebylo. Kus dál byly teda ještě jedny přepážky s počítači, kde bylo oproti těmto lidí deset, ale tam jsme posláni nebyli (a já samoodbavovací check-in nezadávala), takže jsme odevzdaně vstoupili do fronty.

Dámy a pánové, frontové čekání trvalo hodinu. Celou. Mezi tím lidé zmateně přicházeli a odcházeli, s papíry, bez papírů, tam, zpátky, až nám to nedalo a jak vyslanec jsem vyrazila k počítačovým přepážkám zjistit, jestli tam fakt něco nepotřebujeme (načuhovat lidem přes rameno co přesně za papíry mají už nám přišlo trapné, a ptát jsme se raději neodvážili). Po dvaceti minutách komunikace se systémem mi vyjely palubní lístky, bez kterých by nás k odbavování nepustili – což nám samozřejmě u info stánku nikdo neřekl. Ani si upřímně nemyslím, že to bylo na španělských cedulích. Prostě totální informovanost. Navíc, po odbavení jsme museli jít na druhou stranu celého terminálu hledat, kudy se dostaneme do bezcelní zóny. Prostě paráda.

Trochu rozhození, ale celí a zdraví jsme nakonec našli naše letadlo, dali si před odletem luxusní, ale jako fakt vynikající (byť maličkou) pizzu, a – voilá – po vystoupení v Canúnu přišlo TEPLO. Juhuhůů!

 

Letiště v Cancúnu je maličké, a přestože milion taxikářů a naháněčů přitomno bylo, obchod s pitím nebo směnárna už nikoliv; mexická pesa jsme ale ještě měli, trochu vody také a tak jsme šli hledat transfer, který nás měl odvézt do hotelu. Našli jsme ho hned, domluvili jsme se hned, ale pak jsme zmateni skoro deset minut zůstali sami v autě, kdy náš řidič vystoupil telefonovat – nechtěla ho pustit závora na parkovišti.

Do hotelu jsme nicméně dojeli – a než jsme se mohli plně zaradovat z příjemné změny oproti Teotihuacanskému ubytování… nefungovala sprcha. Chápejte, v těch dvanácti stupních v Teotihucanu jsme se studenou vodou fakt nespršili – to bylo tak o nastydnutí. A tady teplá už tak nějak tekla, nehledě na to že už tu i bylo tak nějak příjemnější klima - jenže pouze kohoutkem do vany. Sprcha byla ucpaná. A vana nešla zašpuntovat.

Upřímně, byla jsem docela vzteklá. Nakonec jsem za pomoci trochy akrobacie své tělo umyla, ale – kurnik – co to s těma sprchama je?!

 

Jelikož jsme ten stejný den čekali na paní z cestovky, přes kterou jsme měli zařízený pětidenní výlet, Vítek dostal skvělý nápad – totiž, zamířit do hotelového baru/restaurace, a okusit první pořádné mexické jídlo. Bylo to famózní! Nekonala se tedy žádná pálivá salsa (ochutnala jsem jen jednu a kromě pálení to ve mně jiný dojem nezanechalo) nebo tacos, nýbrž vegetariánské panini s grilovanou zeleninkou, houbami a mozzarelou, a opět dokonalá pizza (dnes jsme ochutnali ještě pitu s kozím sýrem, avokádem a zeleninou) – naprosto dokonalé. Teda, když jsem se to snažila říct číšníkovi (se slovy „it was delicious“, a s gestem s palcem a ukazováčkem do OK kolečka), pochopil z toho, že chci párátko. Hm. Ale jídlo fakt stálo za to.

 

Dnes jsme řádně zrelaxovali, našli potravinový market (dokonce bez ptaní a napoprvé), a odpolední plán bylo zajít na pláž. V ideálním vesmíru bychom k tomu využili inzerovaný hotelový free beach transfer.

Světe div se, ani recepční nerozuměla angličtině. Přestože jsme se ptali anglicky a NAVÍC K TOMU jsme v googlu důležité pojmy přeložili do špániny, poslala nás kamsi do háje na bus R1 za 10 pesos. Já i můj drahý jsme každý navíc z jejích slov vyrozuměli úplně něco jiného, jiný směr, jiné všechno – já fakt nemám tušení, jestli se ptala, zda chceme „ na pláž veřejnou dopravou“, nebo se chceme „dopravit na veřejnou pláž“. Bylo to prostě na pendrek, navíc nám dala mapu, na které špatně zakroužkovala místo našeho hotelu, špatně napsala časy odjezdu, a tak dále. Navíc ani tady nefunguje značení jmen zastávek, jízdní řád nebo – proboha - aspoň přechod pro chodce. Je tu prostě bordel, bordel, bordel, a intonace mexičanů, která nám zní (obzvlášť v improvizované skoroangličtině) jako mluva lidí mírně postižených demencí (to bylo ošklivé, já vím, ale netuším jak jinak to přesněji vyjádřit), tomu mnoho nepřidává.

(Jinak to jsou obecně ale milí lidé, vážně. Jen se mi při psaní vrátila trocha emocionálního rozhořčení :D)

A radujme se, dostali jsme se i na pláž. Perlovou pláž. Karibskou bílou písečnou pláž.

No….

Spousta chaluh. Strašná spousta chaluh, tyrkysová modrá voda jen místečkama, a někde takové nánosy, že ani písek nebyl vidět - a dost ošklivě to smrdělo. Bylo sluníčko, svěží vítr od moře, málo lidí a to bylo bezva, ale koupat jsme se zatím nešli. Uvidíme, jak to bude vypadat dál.

Zpátky už jsme se (konečně!) dostali svépomocí bez problémů, koupili nějaké jídlo a šli si zaplavat do studeného (osvěžujícího!) bazénu. Ještě jednou jsme zašli na onu vynikající večeři, a já se jala napsat tuto zpověď. Zítra vyrážíme na pětidenní okruh za mayským dědictvím, a pak nás čeká Puerto Morelost a pět dní veget. Snad už bude domluva lepší, dokonce s námi jede i Češka zaučující se na průvodce, a už se snad nebudeme tak často cítit poněkud rozhozeně.

 

Pokud jsme můj výlev vydrželi číst až dokonce, tak vám gratuluji (než jsem to napsala, můj drahý muž čekající na počítač to raději zalomil). Taktéž prosím o shovívavost za případné gramatické chyby – začerstva napsané dojmy jsou sice nejlepší, ale hlava už mi taky padá ke straně a určitě jsem dost věcí přehlédla.

Těšte se (možná?) na další report!

Tož se (s)mějte, lidičky. J

Panda

 

Add comment

Security code
Refresh