Výtvory

Místa: Prolog

III

Už pár dní nosím v hlavě nic neříkající začátek, ke kterému jsem dnes něco málo přidal. Uvidíme, co z toho vyleze, ale v tom lepším případě by z toho mohla být i povídka :D Tak tady máte na začátek kraťoučký prolog (nenazývám to prvním dílem, jelikož je to opravdu takový "úvod"). Doufám, že si ho užijete :)

Možná znáte to místo. Ale asi jste tam nikdy nebyli a vsadím se, že mnozí z vás o něm opravdu ani neslyšeli.

Někde daleko v krajích, kde je mrazivo a kde se mlha vznáší u země, tam, kde není vidět ani na krok, tam stojí srub. Je to takový osobitý dům, který už zažil několik generací Ravů. Ti jako urození pánové sem, na toto místo, jezdili celá staletí a hledali tu odpočinek a užívali si zde dobré nálady. Staří Ravové rybařili na útesu, který se nachází jen pár stovek metrů od srubu. Ten dům zajisté pamatuje, jak do něj ukládali dlouhé a překrásné pruty. Děti si hrávaly ve sněhu u cesty a čekaly, jestli někdo náhodou neprojede kolem. Bývalo to úžasné a romantické místo. Jediné, co platilo dřív a co platí i teď, je to, že tohle místo má stále svůj charakter, i když i ten se po těch staletích dost změnil. Tohle místo je plné sil, které jsou dnes už ponechány jen přírodě a pár zbylým lidem, kteří ještě přežívají.

Hra na život, aneb Poslední Silvestr - část 4

Tady máte poslední část mojí povídky, nevím, jestli to někdo čte, ale budu doufat, že se alespoň nějaká dobrá duše najde. :D Pokud napíšete nějaký komentář, tak budu opravdu rád... :D

Talenva seděl na konci chodby a brečel jako želva. Možná že byl jenom opravdu hodně opilej, ale možná že sehnal i něco tvrdšího. Tím mám na mysli nějaké drogy, protože ve shánění věcí a informací byl tenhle chlápek vždycky eso. Neříkám, že to není blázen, protože kdybych o něm tvrdil, že je normální, neměl bych to v hlavě v pořádku já. Ve svých patnácti letech k nám přestal jezdit na návštěvy, protože když už chtěl něco vědět, neobtěžoval se na to zeptat osoby, které se to týkalo, ale jednoduše se poptal jinde. Nevím proč to tak dělá, možná mu to přijde jednodušší. O mě se ale nikdy moc nezajímal a já o něj taky ne, protože jak říkám, není mi zrovna sympatický a taky si s ním nemám o čem povídat.

Hra na život, aneb Poslední Silvestr - část 3

(po 9. Oslavě Nového roku):  Když jsem již ctil jeho dech na své tváři, tak se přede mnou konečně zastavil. Chvíli se mi díval do očí, pak se podíval na Barli a zase zpátky na mě. Chvíli mu ty černé oči mezi námi nervózně těkaly a pak najednou řekl přiškrceným hlasem: „Magor, říkají mi Magor.“

„Těší mě,“ odpověděl jsem mu, protože mě nenapadlo nic lepšího.

„To si nemyslím.“  Tahle reakce mně troch zarazila, popadl jsem tedy dech a pozorněji jsem si onoho „Magora“ prohlédl. Měl na sobě něco, co se podobalo obleku, všechno to ale mělo maskáčový vzor a určitě to nebylo z oblekové látky, ale právě z takového materiálu, ze kterého se dělají vojenské stany. Pod límcem byly ukryté tři malé odznáčky, nejspíše talismany pro štěstí, které pocházely z druhé světové války. Evidentně měly být skryté, netuším z jakého důvodu, ale když jste si ho prohlédly pořádně, nemohli jste si jich nevšimnout. Nejpodivnější byly ovšem jeho ruce. Co podivné, byly skoro děsivé. Zjizvené údy zakrývalo docela velké množství krve, skrz kterou se dalo prohlédnout jen na těch místech, kde stékala dolů, ke konečkům prstů a pak kapala na zem.

Make sure! - Krátký song

Surprise! Tady máte krátký song inspirovaný ukulelovými krátkostopážními písněmi od Paramore z nové desky Paramore. Říkal jsem si, že udělat něco podobného by nebylo od věci. Nohavica vydává krátké virtuálky, proč občas nevytvořit nějakou pidipíseň. Nahrál jsem to na svůj iPod, takže kvalita není nijak závratná, ale hrůza to taky není. Doplněno jednoduchým vizuálem. Jmenuje se to Make sure!


Hra na život, aneb Poslední Silvestr - část 2

Po druhé oslavě Nového roku: „Jsem rád, že se bavíte, přátelé, to mě opravdu těší“ Pár hostů přikývlo a začali tančit na nějakou mě neznámou rockovou píseň, kterou si někdo z nich vyžádal. Najednou mě začalo píchat v břiše. Rychle jsem vylovil prášky z kapsy a dva z nich spolknul. Rychle jsem vyšel z tanečního sálu a radši jsem za sebou zavřel dveře. Na zdi byl stříkanec od krve. Zavolal jsem Albertovi, aby tu podivnou skvrnu uklidil, dokud si toho nikdo nevšiml.  Z toho by mohly být problémy. Pochybuju, že na palubě není žádná hysterka, která by hned udělala z komára velblouda. Třeba jen někomu tekla krev z nosu nebo se stalo cokoli podivně banálního. Když Alfréd přišel, tvářil se poděšeně a ustaraně. Nenesl si vodu, ani kartáč, ale váleček s barvou. Svižně několika nátěry přemaloval skvrnu a pak mi potichu a důvěrně sdělil, že našel podobnou skvrnu cestou sem, ale až na stropě letadla. To nebylo dobré znamení. Pochybuji, že někomu teče krev z nosu směrem nahoru. Přesto, že Alfréd stříkanec jen zamaloval, trvala celá akce asi půl hodiny. Měli jsme nehorázné štěstí v tom, že nikdo nemusel na záchod, ani nedostal chuť se jen tak projít. Zábava byla v plném proudu. Mě sice znepokojovaly ty krvavé stříkancem, ale na druhou stranu jsem neměl chuť trsat, byl jsem rád, že si to ostatní užívají. Já jsem cítil, jak slábnu.